Jak jsem zas jednou dostala lekci

Myslím, že se to stane někdy každému, že odsoudí člověka hned, aniž by ho poznal a znal. A samozřejmě víme, že je to tak špatně.

Dneska jsem byla na mši v kostele, kam normálně nechodím, ale hodilo se mi to časově, tak jsem tam zavítala. Asi v půlce mše slyším, jak se někdo šourá kostelem dopředu. Hned mě napadlo: „hlídej si svoje věci, to jde zas nějakej bezdomovec“. Když se ten zvuk přiblížil, zjistila jsem, že jde o velmi starého pána. Sedl si ke mně do lavice, a protože se zrovna zpívala písnička k obětování, podal mi zpěvník se slovy: „Já bych chtěl taky zpívat“. Našla jsem mu teda písničku a ukázala, kde zrovna jsme. A on se mohutným hlasem přidal. Podezřívavě jsem si ho prohlížela, jestli nesmrdí, není špinavý a v otrhaném oblečení. Ale nebyl. Po mši se na mě otočil a ukázal mi fotku nějaké usměvavé řádové sestry. „Slečno, tohle je moje dcera, podívejte!“ Zase jsem si řekla: „Jéje, tak to je důchodce, co si potřebuje popovídat, tak si popovídáme, no…“ A on mi začal vyprávět. Vyprávěl, že ve válce utrpěl smrtelné zranění hlavy a ztratil velké množství krve. K vědomí se probudil až po delší době a kolem sebe uviděl dvě černé postavy. Vyděsil se, ale uklidnil se, když zjistil, že to jsou dvě řádové sestry, které se o něho starají a modlí se za něho. Po vizitě slyšel, jak se sestra ptá primáře, jestli má šanci na přežití, on jí odpověděl: „Sestro, to by se musel stát zázrak, ztratil velké množství krve a jeho skupinu nemáme.“ Po chvíli ale opět upadl do bezvědomí. Během vyprávění jsem si všimla, že má pravou ruku hodně zkroucenou, a tedy nefunkční. Obličej měl taky zkřivený a rozumět mu bylo velmi těžko, proto nemůžu napsat všechny detaily. Po další době se opět probral, skutečně zázrakem se jim ho podařilo zachránit. On se pak modlil, že pokud bude mít dítě, přeje si, aby z něj byl řeholník. Po nějaké době se oženil a má několik dětí, vnoučat a jedno pravnoučeJ. Jedna z jeho dcer je řádová sestra, takže se mu modlitby splnily. Nadšeně mi ukazoval fotky, chlubil se novou taškou a růžencem, který se modlila jeho maminka, když umíral. Děkoval mi, že jsme mu otevřela zpěvník, že to dělávala jeho dcera, ale on sám kvůli té ruce nemůže. Ještě chvíli jsme povídali, když už jsme byli v kostele poslední, dovedla jsem ho na tramvaj. Ještě mi z okna radostně mával.

Nevím, kdo měl z našeho setkání větší radost, ale pro mě to byla velká lekce. Lekce o předsudcích. Člověk tak snadno soudí a odsoudí… Na každého máme hned názor a přitom nevíme, co ten člověk všechno skrývá. Nevíme nic.